Mýtné je zejména ekonomické téma

V České republice se v souvislosti s výběrem mýta tradičně zaměřuje pozornost na technologii, která je však pouze nástrojem. Je nástrojem pro výběr poplatků za dočasné poskytnutí kapacity infrastruktury, a proto je také nástrojem pro (alespoň částečné) řešení otázky financování infrastruktury.

 

Tedy problému, který není ani technický, ani „dopravní“, ale ryze ekonomický.

Ekonomie je věda o efektivitě a naše ambice adresovat problém „efektivnosti“ ve vztahu k mýtnému by rozhodně  neměly zůstávat u výpočtu nákladů na výběr mýta. Klíčovou makroekonomickou otázkou totiž zůstává, jaký dopad má současný model financování infrastruktury na blahobyt celé společnosti. Model, ve kterém firmy a jednotlivci poptávající kapacitu infrastruktury nehradí její celkové náklady, a proto nevnímají celkové náklady vlastního chování. Neznalost nákladů vlastního chování vede k objektivní neschopnosti se správně rozhodovat, protože rozhodovací úloha je řešena se špatnými parametry. Šance společnosti jako celku na dosažení alokační efektivnosti ve smyslu paretovského optima se významně snižují.

Abychom ilustrovali vliv alokační efektivity na prosperitu, nemusíme ani opouštět odvětví dopravy. V letecké dopravě, kde všichni uživatelé infrastruktury nesou plné náklady jejího využívání, pozorujeme stav totožný s ostatními odvětvími tržní ekonomiky. Úspěšní hráči vydělávají, neúspěšní hráči končí. Protože infrastruktura je většinou jedinečná, je systematicky zisková, bez problémů se přizpůsobuje novým požadavkům svých klientů. Všimněme si, že v silniční dopravě je to přesně obráceně – dopravci vydělávají a infrastruktura trpí nejen systematickou krizí běžného financování, ale nese i obrovský vnitřní dluh.

Zejména v evropské společnosti je princip existence silniční infrastruktury jako veřejného statku silně zakořeněn a ekonomický problém efektivity se střetává s politickými pojmy rovnosti a spravedlnosti. Neměli bychom však zapomínat, že kýženého snížení nerovnosti ve společnosti lze dosáhnout i jiným způsobem než univerzálním financováním vybraných statků z veřejných rozpočtů způsobem, který principiálně znemožňuje ekonomicky efektivní rozhodování firem i jednotlivců. Nechci na tomto místě jakkoli zpochybňovat existenci některých statků, které je efektivnější poskytovat jako veřejné. Je třeba si však uvědomit, že množina veřejných statků definovaná zejména ekonomicky efektivní nevylučitelností ze spotřeby se s technologickým pokrokem mění. Mýto je dle mého názoru nejhmatatelnější ilustrací tohoto fenoménu. Umožnilo výběr poplatků a vynucování výběru poplatků (tj. dvou klíčových nástrojů vyloučení ze spotřeby) za mnohem nižších celkových ekonomických nákladů než manuální mýtnice, které výrazně omezují dopravu. Vznik nové technologie tohoto charakteru by měl vždy rozproudit diskusi, zda jsme již nedospěli do situace, ve které je tržní poskytování příslušného statku ekonomicky efektivnější.

Technologie však nestačí, protože v kombinaci s aplikací přerozdělovacích mechanismů v procesu získávání zdrojů pro financování veřejných statků se z „technicko – ekonomického“ problému stává problém sociální. Tedy problém komplexnější, nikoli však neřešitelný.

Přechod na model financování infrastruktury, ve kterém každý uživatel nese svoje náklady, má samozřejmě ekonomické souvislosti přesahující hranice České republiky. Evropská unie převzala status quo fiskálních systémů druhé poloviny dvacátého století, zakonzervovala je a pomocí omezujících minimálních, či maximálních hodnot konkrétních daňových sazeb se snaží omezovat (negativní) daňovou konkurenci. Druhý element naší dnešní diskuse – výběr mýtného – je taktéž regulován jak v oblasti technické, tak ve výši sazeb.

Současný důraz na ekologickou internalizaci externích nákladů a regulační funkci je dle mého názoru špatný a odvádí pozornost od palčivějšího problému, kterým je vytvoření udržitelného modelu financování infrastruktury v době volného pohybu obyvatelstva, zboží a služeb po Evropské unii. Tedy v době, ve které daňové systémy založené na imobilitě obyvatelstva, zboží a služeb začínají principiálně selhávat. Paradoxem celé situace zůstává, že investice do řešení tohoto problému – investice do moderních mýtných systémů, jejichž náklady jsou téměř stoprocentně fixní a s objemem vybraného mýta nerostou – byla již ve většině evropských zemí provedena, nicméně mentální fixace na tradiční daňové modely přetrvává.

Text byl připraven pro pravidelné klubové setkání AFIM dne 15.11.2012